Proč je obtížné změnit vlastní názor?

Lidský mozek, resp. způsob, jakým jej člověk používá k myšlení je náramně zajímavý. Na toto téma bylo napsáno mnoho knih. Já si pro dnešek vypůjčím jeden experiment z knihy „Jak skutečná je skutečnost“ od Paula Watzlawicka.

Stalo se vám někdy, že jste diskutovali s někým, kdo měl naprosto „mylný“ názor (je jedno na co) a i když jste předložili hromadu důkazů vyvracejících tento názor, nepodařilo se vám jej přesvědčit o tom, že se mýlí? Následující experiment vám možná objasní, proč tomu tak bylo:

Hrací automatPokusná osoba se usadí před „hrací automat“, který se skládá z šestnácti identických a neoznačených tlačítek zvonků, seřazených do kruhu. Uprostřed kruhu je sedmnáctý knoflík a nad tlačítky je umístěno třímístné počitadlo. Pokusná osoba obdrží následující instrukci:

Vaším úkolem je mačkat tyto knoflíky tak, abyste dosáhli co největšího součtu. Samozřejmě, že teď ještě nevíte, jak toho můžete dosáhnout, takže vám nezbude než se zpočátku spolehnout na pokusy naslepo. Váš výkon se však bude pozvolna zlepšovat. Jakmile zmáčknete správný knoflík nebo knoflík ve správném pořadí tlačítek, uslyšíte bzučák, a na počítadle vám naskočí jeden bod. Za jedno zmáčknutí nemůžete nikdy získat víc než jeden bod. Získané body už nemůžete ztratit.

Začněte tím, že zmáčkněte jeden knoflík v kruhu. Poté zmáčkněte kontrolní tlačítko ve středu, abyste zjistili, jestli jste získali bod. Pokud tomu tak je, ozve se vám při zmáčknutí kontrolního tlačítka bzučák. Zmáčkněte poté znovu jeden knoflík z kruhu (buď jiný nebo ten samý) a znovu si ověřte svou volbu zmáčknutím kontrolního knoflíku. Po každém zmáčknutí tlačítka z kruhu musíte tedy zmáčknout kontrolní středový knoflík.

To co pokusná osoba neví, je, že „odměna“ (bzučák, který jí sděluje, že zmáčkla „správný“ knoflík) je nekontingentní; to znamená, že mačkání tlačítek vůbec nesouvisí s tónem bzučáku.

Celý experiment se skládá ze souvislé řady 325 pokusů (zmáčknutí knoflíku), které jsou rozděleny do 13 skupin po 25 pokusech. V průběhu prvních deseti skupin (v prvních 250 pokusech) obdrží pokusná osoba určitý počet potvrzení (tónů bzučáku), avšak naprosto náhodně, takže jí příliš nepomohou dobrat se (neexistujících) pravidel, o nichž si myslí, že je musí objevit. V průběhu skupiny jedenácté a dvanácté (to znamená během následujících 50 pokusů) neobdrží pokusná osoba ani jeden tón; v poslední skupině (25 pokusů) zazní bzučák po každém zmáčknutí.

Představme si nyní sami sebe v této experimentální situaci: Po několika neúspěšných zmáčknutích se poprvé ozve bzučák. Protože však jednou z dalších podmínek je, že si nesmíme dělat žádné poznámky, musíme se nějak pokusit správné pořadí zopakovat. Tyto pokusy však vytrvale selhávají, až se najednou bzučák znovu ozve. Zdá se, že celá situace zatím nemá hlavu ani patu. Člověk si však postupně začne vytvářet určité domněnky, na kterých by mohlo něco být. Právě v tu chvíli mu to však celé zkolabuje (skupiny pokusů 11 a 12) a zpochybní se tím vše, na co až dosud přišel – ani jeden pokus není správný. Všechno se zdá být marné, dokud nepřijde rozhodující chvíle – od jistého okamžiku (skupina 13) má stoprocentní úspěch: takže řešení se přece jen našlo!

V tomto bodě je pokusným osobám prozrazena celá pravda o experimentu. Jejich víra ve správnost právě nyní vynalezeného řešení (stálo je takové úsilí) je ovšem tak neotřesitelná, že zprvu nemohou uvěřit pravdivé informaci o pokusu. Někteří se dokonce domnívají, že obětí klamu se nestali oni, ale vedoucí pokusu, nebo že nalezli dosud neobjevenou zákonitost v údajném chaosu v onom náhodném mechanismu, kterým se buďto spustil nebo nespustil tón bzučáku při zmáčknutí kontrolního knoflíku). Jiní, než se konečně přesvědčí o nekontingenci experimentu, se musí podívat na vícerukého lupiče z druhé strany (aby zjistili, že šestnáct tlačítek není vůbec na nic napojeno).

Nejkrásnější na celém pokusu je, že jasně vystihuje podstatu jednoho universálního lidského problému: Když po období dlouhého hledání a mučivé nejistoty konečně uvěříme, že jsme přišli na něco, čím si můžeme všechno vysvětlit, je zpravidla naše emoční reakce tak velká, že považujeme nesporná fakta, která odporují našemu vysvětlení, raději za nepravdivá nebo neskutečná, než abychom jim přizpůsobili své vysvětlení. Rozumí se samo sebou, že takovéto retušování skutečnosti může mít povážlivé důsledky pro naše přizpůsobení se skutečnosti.

Až příště budete do krve obhajovat nějaký vlastní názor, vzpomeňte si na tento experiment a ujistěte se, že jste se nestali obětí vašeho vlastního mozku :)

2 Comments Proč je obtížné změnit vlastní názor?

  1. banter

    Klíčové slovo kognitivní disonance. Boj mezi sebou vedou vlastní přesvědčení a skutečnost. Tendence zachovávat konzistenci mezi jednotlivými kognicemi (názory, postoji, přesvědčeními) je obranný mechanismus mozku a to formou popření. Pojistné a obranné mechanismy obecně pomáhají, ale můžou být i na škodu.

    Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>